Povídky

Vítej další bezvýznamný dne v mém životě! Vsadím se že to bude den jako každý jiný. Právě sedím na posteli v mém malém pokoji a přemýšlím, jestli bych se nemohla ulít ze školy. Myslím, že by mi tento nápad neprošel.

Sakra,sakra,sakra! Jdu pozdě. Jistě, to se mi stává každý druhý den, ale teď doopravdy nevím na čem jsem, protože matikářka onemocněla a nás měla suplovat nějaká jiná ženská. Myslím, Handersonová, nebo jak... ale to mi je fuk, mám jiný problém. Už jsem byla přede dveřmi, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. Jak to, že nejdou slyšet žádné hlasy? Co to má znamenat? Odvážila jsem se a zvedla jsem oči k malému okýnku ve dveřích.

Zalapala jsem po dechu. Ta žena měla v ruce jakýsi klacek a něco mumlala. Je šílená! Proboha, co když mě uvidí. A co oni? Mám na mysli moje spolužáky samozřejmě. Podívala jsem se ještě jednou. Všichni seděli na židlích a ve tvářích měli zmatený až nevědomý výraz. Pak se ta ,, učitelka “ usmála a začala vysvětlovat tu nudnou látku, co jsme brali včera. Spolužáci vypadali, že si sami nejsou vědomi toho že před nimi vůbec někdo máchal klackem a nejspíš patří do blázince. Panikařila jsem. Co mám teď dělat? Možná by přece jenom nebyl špatný nápad se ulít...

Za školou jsem zůstala po celou dobu vyučování. Stále jsem měla v hlavě ten okamžik. Žena se dřevem v ruce. Co tím sledovala? Popravdě jsem nevěděla co dál. Musela jsem za ní jít. Navíc mám neomluvenou hodinu a stále jsem nevymakala ten falešný rukopis na omluvenky. Vím naprosto přesně že zítra píšeme písemky. Velké písemky. Asi jsem Vám ještě neřekla, že tři týdny začínají prázdniny, co? Já to tušila...

Vydala jsem se ke třídě. Teď by tam měla být. Ostatní jsou na cestě do jídelny. Kousla jsem se do rtu a zaklepala na dveře.

,, Dále“ ozvalo se vzápětí.

,, Dobrý den, paní učitelko. Já jsem Elisabeth Grayová. Chodím do téhle třídy a ehm..byla jsem..u-u doktora.“

,, Aha a copak potřebuješ?“ Byla jsem trochu zmatená, copak ona neví o těch písemkách?!

,, Totiž, chci se zeptat na osnovy velkých písemek, které se píšou zítra.“

,, No jistě...tedy ano samozřejmě to se dalo čekat….“ zakoktala se trochu a začala se hystericky přehrabovat v hromadě papírů, které měla na stole.

,, Paní učitelko? Nechci- nechci se Vás dotknout, ale ty osnovy jsou ve vaší učebnici matiky.“ odvážila jsem se.

,, Ano, správně, dobře, já vím, heh...“ vypadala že neví co říct.

,, Není vám něco?“

,, Ne, ne to bude dobré holčičko...“ Proč mi říká holčičko?! Pokusila jsem se usmát ale mám podezření, že to tak nevypadalo.

Učitelka stále hrabala v papírech.

,, Paní učitelko?“

,, Ano? Copak potřebuješ?“

,, ehm..já si jdu pro ty osnovy..? “ to je snad sen....

,, dobře tady máš tu učebnici“ vrazila mi ji do ruky a očividně si toho ani nebyla vědoma.

Horečně jsem listovala knihou a potom jsem si to co nejrychleji opsala na ruku.

,, Na shledanou paní učitelko.“ Můj plán se rychle vypařit byl úspěšný.

Po deseti krocích jsem si uvědomila, že jsem si v učebně matiky zapomněla batoh.

Měla jsem chuť si pořádně zanadávat ale ovládla jsem se ( za což jsem na sebe pyšná ) a se sevřenými pěstmi

jsem se vrátila do učebny. Neobtěžovala jsem se ani klepat.

,,Paní učitelko promiňte, já...já..ehm...“ neměla jsem slov. Kde je? Vypařila se. Nemohla odejít z učebny, aniž

bych ji přitom viděla! Třeba se schovala do skříně...Blbost, proč by to dělala. Asi na mě mají ostatní z naší třídy moc velký vliv. Rychle jsem popadla batoh a věděla jsem, že nad tímhle budu ještě dlouho přemýšlet.

Zmoženě jsem se svalila na židli v mém pokoji. Ještě aby ne, když jsem celou cestu ze školy běžela. Asi jsem se pro jednou mýlila. Nebyl to normální den.

Někdo zaklepal. Ne, to bych teď nikomu neradila. Moje nálada je na bodu mrazu a jsem si jistá, že se neudržím.

,, Dále“ zařvala jsem nakvašeně.

Dovnitř vešel malý klučina a klepal se jako ratlík. Asi jsem ho vyděsila.

,, Co chceš,“ štěkla jsem a on mi rychle podal dopis. Než jsem stačila něco říct byl pryč. Co se to s těmi lidmi dneska děje? S povzdechem jsem se podívala na dopis.

,,Co to jako má být?“ zeptala jsem se sama sebe. Na obálce byl jakýsi podivný znak. Opatrně jsem otevřela obálku a vzala do ruky list.

Vážená slečno Grayová,

s potěšením Vám oznamujeme, že jste byla přijata na soukromou školu v Bradavicích. Jedná se o speciální příležitost k Vašemu talentu. Čekejte někoho z našich pracovníků ve čtvrtek v 16.00 hod. ( dětský domov ND ).

Zástupkyně ředitele

Minerva McGonnagalová