Povídky

Nastal den D, hodina H a minuta M. Právě teď stojím na nástupišti King´s Cross. Nějak jsem se zapomněla zeptat jak mám proboha najít to nástupiště devět a tři čtvrtě. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela a pomalu začínám být zoufalá. V tom jsem uslyšela nějaké hlasy.

,, Máš všechno? Nezapomněla sis nic? Opravdu?“

,, Jo, jo, jo a už s tím prosím tě přestaň...“

,, A co zubní kartáček, a...“

,, Mami, mám všechno!“

,, Kdy jede ten vlak?“

,, V jedenáct, z nástupiště devět a tři čtvrtě.“ Teď jsem jim začala věnovat absolutní pozornost. Všimla jsem si jich. Byla to nějaká malá silnější žena a vedle ní stála drobná dívka se světle hnědými vlasy. Vláčela za sebou kufr a její matka, předpokládám, do ní stále něco hustila.

Nenápadně jsem se za nimi plížila. V tom se zastavili u přepážky mezi čísly 9 a 10. Naprosto jsem nechápala o co jde, ale když se dívenka rozeběhla k přepážce, přidušeně jsem vykřikla. Vytřeštila jsem oči, když do ní nenarazila ale šla skrz. Nevím jestli prošla, ale zmizela v ní. Odhodlaně jsem se vydala za ženou, která se zrovna otáčela, že odejde.

Nevím, jak se mi to stalo, ale žena mi zmizela z dohledu. Je za pět minut jedenáct. Nedá se nic dělat. Možná, že to bude osudová chyba a ztrapním se, ale nemám už na vybranou. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Rozeběhla jsem se a se zavřenýma očima jsem čekala tupý náraz, ale místo toho jsem stále běžela a když jsem otevřela oči, uviděla jsem krásný červený vlak. Bradavický expres.

Stihla jsem to tak tak. Naštěstí to vypadá, že ani zdaleka nejsem poslední. Radši nastoupím...

Sakra to tu není žádné volné kupé? Tohle stojí vážně za starou pantofli...!!!

Konečně jsem našla volné kupé. Cestou jsem si vyzvedla hábit a rovnou jsem se převlékla. Zhruba v půlce cesty někdo vrazil do kupé, jako bych tam nebyla. Byli to nějací kluci, vypadali zhruba na čtrnáct. Když si mě konečně všimli, zatvářili se dost pohrdavě ( ani nevím proč ) podívali se na sebe a s nějakými slovy zase odešli. Naprosto jsem je nechápala. Co je na mě tak špatného? Vím, že nejsem žádná modelka, ale že by až tak? No nic....tohle nikam nevede. Vzala jsem si knížku ( z dětského domova, kouzelnickou jsem si nemohla dovolit ) a začetla jsem se. Po zbytek cesty už jsem v mém kupé nezahlédla ani nohu.

Musím říct, že jsem si hned myslela, že tohle bude něco, ale že Bradavice budou až tak krásné? Musela jsem jet s malými dětmi v lodičkách, ale vůbec mě to nežere. Byla to jedinečná šance uvidět ten nádherný hrad. Všechna ta světla a tak...krása. Právě stojím spolu s prváky před velkou branou a profesorka McGonagallová za chvíli přijde a odvede nás do Velké síně. Jak vidím, tak nejsem sama komu se nervozitou klepou kolena. Jeden chlapec dokonce párkrát popotáhl. Profesorka přišla.

,, Tak, můžeme jít“ vyzvala nás a dveře se otevřely.

Všichni se na mě trochu divně koukali, byla jsem o dost větší něž ostatní. Aspoň že mě napadlo jít až na konec, takto nevypadá moc zvláštně.

,, Zastavte tady. Až vyvolám vaše jméno, půjdete sem a nasadíte si Moudrý klobouk, který Vás zařadí do koleje.

Anderesová Penelopa“ po chvilce klobouk zvolal Mrzimor.

,, Davis Thomas“ Zmijozel.

Tak to šlo i dál a dál, až jsem přes stoličkou stála jen já.

,, A nyní, slečna Elisabeth Grayová, která bude doučována profesory z učiva od 1. do 5.ročníku.“

To si možná i mohla odpustit, ne? Nemusí to vědět každý. No, to je fuk.

Sedla jsem si na stoličku a profesorka mi dala na hlavu ten starý ,, opelichaný“ klobouk.

,, Ale, ale , ale na tebe jsem čekal už dlouho...“ ozvalo se mi v hlavě.