Prolog - ESB
Asi bych se měla nejdřív představit. Jmenuji se Elisabeth. Elisabeth Grayová. Ano, já vím, že moje jméno je asi trochu zvláštní. Možná...zastaralé? Vzhledem k tomu, jak se jmenují ostatní dívky u nás na škole rozhodně je. Ale i tak se mi moje jméno líbí. Pokud jde o příjmení, není to žádná sláva. Ještě ke všemu se rozhodně nehodí k mé povaze. Podle příjmení Grayová, bych měla být taková ta šedá myška, která za celý den skoro nepromluví. Neříkám, že mluvím celý den, samozřejmě. A ani mě nijak nevzrušuje být středem pozornosti, ale i tak. Podle mého názoru na mou osobu jsem naprosto obyčejná holka z deváté třídy na základní škole ve městě zvaném Manchester. Svou postavu bych popsala asi takhle: černé delší vlasy, šedé oči, smysl pro humor a tak dále a tak dále.
Můj život je naprosto normální. I když...možná že je samo o sobě nenormální, že jsem snad jediná z devátých tříd, kdo je normální. Nevím co si myslí ostatní, třeba jsem podle nich nenormální zase já.
V naší třídě je spousta podivných existencí. Například Lucas. Má svoje imaginární přátele a s těmi si po celou dobu, co je ve škole povídá ( a to i při hodinách ). Nejde o to že by si s nimi jenom povídal. Občas vyskočí ze židle a začne zuřivě mávat rukama a vykřikovat neznámá slova, kterým my ,, více normální “ nerozumíme. Nebo Katy. Nosí na sobě pouze černé oblečení, je namalovaná více než je zdrávo a svými tajemnými řečmi dokáže člověka vyděsit k smrti. My ,, více normální “ jsme už pochopili, že to jsou jenom hlouposti. Asi by vás zajímalo koho počítám mezi ,, více normální“ lidi. Totiž, jsme vlastně jenom tři. Lucy, malá brýlatá šprtka, která v životě nedostala ani dvojku a Thomas, který je sice nejhorší, co se týče učiva, ale jinak je super.
Ale dost už o škole. Dostávám se k tématu, na které se více-méně těším. A to – moje rodina. Není co vykládat. Žádnou nemám. Tedy, aby jste rozuměli já jí asi někde mám, ale nežijeme spolu. Někdy přemýšlím co by bylo kdyby....potom se napomenu, slovo kdyby je jen myšlenka. Za ty roky co žiju sama bez rodiny jsem si docela zvykla. Vím ale, že rodinu nikdo nenahradí. Bydlím v dětském domově a nijak se tím nechlubím. Když dojde řeč na téma ,, jak má kdo velký dům“ nebo ,, jak vypadají domovy ostatních z naší třídy“ radši držím hubu.
Právě teď jsem na cestě ,,domů“ a už se těším, že v klidu doženu hodiny, které jsem v noci nenaspala.